O mně

Vystudoval jsem historii a bohemistiku v Olomouci a dlouho to vypadalo, že se budu věnovat vědě. Jenže studium jsem si vydřel – v neustálém napětí a s pocitem, že nikdy nestíhám. Někde ve mně žilo přesvědčení, že musím tvrdě makat, jinak to nedopadne dobře. Na střední škole do mého života zasáhla deprese a naplno se vrátila a rozvinula na vysoké škole. To nakonec vedlo k hospitalizaci a přerušení studia.

Paradoxně mě té křeče zbavilo právě to zhroucení. Musel jsem se naučit fungovat jinak – nechat věcem volnější průběh. A ono to šlo. Zásadní byla i psychoterapie, na kterou jsem tehdy začal chodit. Nepamatuju si už metodu ani jednotlivá sezení. Co mi zůstalo hluboko v srdci, byl pocit přijetí. To přerámovalo, jak jsem viděl sám sebe.

Pak přišlo učení na učilišti, kde jsem po roce musel přiznat, že to nezvládám. Následovalo dvanáct let vlastního fitcentra – a s nimi vyhoření. Nechuť do práce, bušení srdce, podrážděnost, ztráta empatie vůči lidem, se kterými jsem pracoval. Zajímavé je, že okolí to na mně vidělo dřív než já sám. Prodal jsem posilovnu a půl roku nedělal skoro nic.

A pak jsem se vrátil k učení – tentokrát s úplně jinou výbavou. Za sebou jsem měl psychoterapeutický výcvik, vlastní zkušenost s dosažením dna i s návratem z něj, a hlavně jinou perspektivu.

Píšu to tu proto, že spousta lidí prochází něčím podobným a mlčí. Chci, aby bylo vidět, že i po velmi těžkém období může přijít růst a dobrý život. Nejsem důkaz toho, že se to „musí“ povést. Jsem důkaz toho, že se to povést může.